Sedím na zemi a pořád nemůžu uvěřit, že na mém těle není ani škrábanec. Moje auto leží na střeše vedle silnice asi sto yardů za mnou. Proč já blbec jsem chtěl ušetřit ňákej ten doláč a musel si půjčit takovou shnilou pikslu. Vlastně jediný na co si vzpomínám, je, že jsem tu rachotinu pořádně rozparádil, protože v týhle pustině nejsou žádný radary. Jak si tak pospíchám, ta bestie se zhoupne a v tom koukám, že se vedle mne kutálí nějaký kolo, bohužel moje levý přední. Pak se ta kára zakousla do vozovky, začala se po ní různě převalovat a já teď dřepím na krajnici a vona vystrkuje zbylý kola přímo proti obloze. Sakra, vždyť tady už snad ani nikdo nejezdí a do Arizony je to aspoň devadesát mil.

“Dobrý den, Henry,” protnul příjemný hlas ticho vyprahlé krajiny. “Dobrý den,” opětuji pozdrav a přejíždím pohledem celou tu krásu v téměř průsvitných světlých šatech. “Odkud mě znáte,” ptám se dvou milých modrých očí a teprve v druhé řadě mě napadá, kde se tady vzala taková nádherná dívka. “Našla jsem Vaše doklady, tamhle u cesty,” ukázala svou bledou rukou směrem k hromadě šrotu za námi a druhou mi podala moje papíry. “Díky,” vstávám z prachu kolem nekonečně dlouhých nohou. Je vysoká téměř jako já. “A jak jste se zde ocitla vy?” “Stopovala jsem vás.”

“Vůbec jsem vás neviděl,” vzpomněl jsem si, že před havárií jsem se snažil dlouho naladit na starém autorádiu nějakou stanici se svižnou muzikou, byl jsem tím dost zaměstnán a okolí nevěnoval příliš velkou pozornost. Párkrát jsem musel dokonce hledat po zemi uvolněné ladící kolečko nebo různé vystřelující knoflíky z toho historického přístroje, a tak by se snad dalo vysvětlit, proč jsem v takové rovině přehlédnul tuhle roztomilou plavovlásku. “Pozdě jsem zareagovala,” pravila se sklopenýma očima a pokračovala, neboť jsem se netvářil asi příliš chápavě. “Byla jsem příliš dlouho schovaná...” “…ve stínu,” ukončil jsem jí načatou větu, která jen pomalu opouštěla její sladká ústa. “Jo,” s úlevou se na mě usmála. “Není divu, to Slunce by člověka snad za živa usmažilo,” povídám otíraje si pot z čela. “Vlastně jste měla štěstí,” zas mi utkvěl v očích ten můj silniční vrak. “Ale vás zrovna na chvíli opustilo,” špitla. “Snad i proto nerad beru stopaře. Člověk nikdy neví, co se mu může přihodit a kdyby se mi s někým cizím stalo něco podobného jako dnes, pak bych si do smrti vyčítal, že jsem toho dotyčného vůbec nakládal.” Soucitně se na mě podívala.

Zvláštní stvoření, jako tenkrát v Evropě. Tam jsem neodolal jedné brunetce, která mě zastavila těsně před tím, než jsem najel na dálnici. Začínalo pršet, tak byla docela ráda. Moc se mi líbila a aniž bych se moc snažil, začalo to po chvíli jízdy mezi námi silně jiskřit. Co jindy trvalo týdny, proběhlo nyní za pár minut. S intenzitou deště sílily vzájemné sympatie. Odbočil jsem na odpočívadlo, které už nebylo skoro vidět. Přívaly vody bily do karoserie vozu a vytvořily kolem nás neprůhledný závoj. Líbala vášnivě a nekonečně. Bylo mi fajn.

“Na co myslíte?” všimla si mého nepřítomného úsměvu. “Víte, nějak se mi vybavila má Evropská putování, kde jsem se málem ocitl uprostřed hromadné havárie nedaleko Mnichova. Ale nebylo to zas tak strašný.” Ačkoli jsem se v její přítomnosti nenudil, spočinul mi zrak na mých hodinkách. Stály. “No, asi bychom měli přemýšlet, jak se odsud co nejrychleji dostat.”

Její pohled se opět schoval někde pod našima nohama a její tvář ozdobil na chvíli ruměnec. Panenská nevinnost vyzařující z její osoby mě fascinovala a brala mi všechno mé sebevědomí. Nebyl jsem schopen poddat se svým pocitům. Prostupovala mnou touha jí obejmout a pojmout na pár chvil kus její čistoty. Vtom uchopila mou ztěžklou ruku a mnou prošla síla hladící každý kout mého já. “Henry, prosím, odpusť mi,” řekla a vykročila směrem, kde jsem si až dosud myslel, že je Slunce. Hlava se mi točila ve zvláštní závrati a mé nohy kopírující pohyb jejích nohou se již zdaleka nedotýkaly země.

… “Tlak klesá. Ztrácíme ho.”… “Rychle adrenalin a nabít defibrilátor.”… “Nabito.”… “Dobře. Výboj.”… “Žádnej puls.”… Znovu nabít.”… “Je nabitej.”… “Fajn. Výboj. Tak sakra chlape, chytni se.”… Puls nulovej.”… “Doprčic. Co tě tam drží.”… “Ještě jednou.”… “Nabito.”… “Výboj.”… “Nic.”… “Nemá to cenu, je v tahu. Kruci, já bych se na to vybod.”… Můžete všechno odpojit a poslat pro studený primáře, já si jdu zatím někam spravit náladu.”…

(yes)