Vyrazili nejkratší cestou z města ven. Celý den bylo úmorný vedro a ani teď navečer se příliš neochladilo. Strašně moc už potřebovali trochu svěžího vzduchu a samoty. Celý dny se potili strachy a lidi kolem nich kroužili a nutili je dělat věci, který nesnášeli. Když v tuhle chvíli seděli ve starým roztřískaným linkolnu a uháněli směrem na sever, začínalo jim být celkem fajn. Nemluvili spolu, koukali, jak cesta mizí pod kolama a v dálce před nima se chvěje tím úmorným hicem. Ticho jim přinášelo pocit svobody a vynášelo je někam nad všechny ostatní lidi, někam, kde byli sami a přece spolu. Vítr svištěl, vlasy vlály do dáli a slunko mizelo na druhou stranu zeměkoule. Na předním skle už se leskly mrtvolky desítky mušek, které se nestihly vyhnout svištícímu linkolnovi mířícímu pryč ze světa. Ano, pryč ze světa, protože jeho dva mladí pasažéři se rozhodli ujet všemu a všem, což v jejich chápání znamenalo pryč ze světa. Toužili být jenom spolu. Toužili být sami. Clair ležela na zadním sedadle a počítala první hvězdy, které se pomalu začaly rozkrývat na obloze. Tiše si pískala svou oblíbenou melodii a nevnímala hukot starého auta.

…Procházela se po břehu řeky a vdechovala vlhký pocit samoty. Šla pořád dál, nevnímala okolo plynoucí čas a poslouchala šustění svých vlasů ve větru. Najednou se zastavila. Chvíli nehnutě vyčkávala a nehýbala se. Cítila, že ji někdo sleduje. Netušila, kdo to je a to ji vadilo. Zároveň jí připadalo velice vzrušující, proč ji ten někdo sleduje, jestli se jí chystá ublížit nebo ji bude jen neškodně obtěžovat. Anebo je to možná jenom náhoda. Dva cizí lidi se octli v jednom okamžiku na jednom místě, jejich cesty se protnou a zase budou pokračovat každý jinam. V zádech ji šimral pohled neznámého. Strašně ráda by se otočila, ale měla strach, že by se tím vytratilo kouzlo nepoznaného. Proto zůstala otočená zády. Vlastně ani nevěděla, zda je to muž či žena. Podvědomě počítala s mužem. Po celém těle se jí zmocnil pocit silného vzrušení, po zádech jí přebíhal mráz ve stále silnějších vlnách. Najednou cítila, že toho člověka zná již dávno. Současně s tím, jak tušila jeho blízkost, chtěla se ho dotýkat, prožívat jeho život a dýchat vzduch z jeho plic.

“A tak proč tu stojíš za mnou a koukáš na mně?”

“S tím nesouhlasím. Ty se budeš koukat, jedině když já taky!” A bylo to venku. Teď se rozhodla, že už necouvne. Ba dokonce, že začne. Za chvilku by ji asi přestala tahle hra bavit. Pomalu si stáhla ramínka svých lehkých letních šatů a spustila je k zemi. Zastavily se na úrovni boků a tak je shrnula až k zemi. Pak si sundala ten jediný kus spodního prádla, který na sobě měla. Od toho okamžiku stála na trávě u řeky úplně nahá. Pořád ale stála zády k neznámému. Trochu se sice styděla, ale zároveň se cítila úplně uvolněně. Pokud se trochu třásla, bylo to jen vzrušením z očekávání příštího. Jednou rukou si přikryla vzpřímená prsa, druhou zastínila rozčepýřený blonďatý klín. Pak se pomalu otočila směrem k neznámému.

Zarazila se. On už byl totiž taky nahý. Byl mladý asi jako ona, měl hnědé vlasy a vcelku dobrou postavu. V očích měl smutek a radost, touhu a zklamání. Stáli tam a koukali na sebe, jak se odráží na vodní hladině. Okolo rostla jen samá tráva. Nikde žádný strom. Nikde ani živáčka. Ani jeden malinký brouček, ani jediná žížala široko daleko. Voda si jemně brnkala na vlnky, vzduch se ale nehýbal. Nepřipadal jí škaredý, ale ani pohledný. Netušila, co si vlastně myslí. Pohlédl na její ruce a ona je mimoděk spustila podél těla. Cítila se tak svobodná a uvolněná, vůbec jí nevadilo, že stojí před úplně cizím člověkem úplně nahá. Naopak jí to přišlo naprosto přirozené. Nešlo tady vůbec o žádný sex, šlo o blízkost mezi lidma, o pocit sounáležitosti a spojení s přírodou. Nebyla sama, ale nikdo od ní nic nechtěl. Byla šťastná.

“Ty jsi taky zajímavej. Chtěla bych vidět, jak se hýbeš. Nechceš si třeba zaplavat?”

Neznámý vykročil k vodě a Clair hltala očima jeho chůzi a bylo jí skoro až líto, že se celý ponořil do vlažných vln. Asi deset minut se kochala pohledem na to, jak řádí ve vodě, když tu se najednou potopil a už se nevynořil. Nejdříve myslela, že je to jen jeden z jeho dalších kousků, ale když zůstával pod hladinou už pět minut, došlo jí, že se mýlí. Rozběhla se do vody a začala ho hledat. Potápěla se a vynořovala, zuřivě plavala tam a zpátky, pořád dokola a dokola. Asi po dvaceti minutách ho konečně našla a vytáhla ho z vody. Klečela nad ním, bušila mu do hrudi, dýchala z úst do úst a křičela: “Vrať se, vrať se, já jsem tady! Slyšíš!”…

…Jim si v klidu řídil, Clair vzadu ležela a nerušila jeho samotu. Jim byl šťastný. Najednou se strašně vyděsil. Clair vyskočila ze sedadla, vrhla se dopředu, sedla obkročmo na Jima, začala mu bušit do hrudníku a snažila se ho líbat. Jim se snažil zvládat řízení, ale vůbec se mu to nedařilo. Clair mu bránila ve výhledu a křečovitě mu mačkala hrudník. Jimovo sedadlo nevydrželo nápor obou těl a sklopilo se. Jak se pod Jimem sedadlo propadlo, praštil se silně do rámu zadních dveří a ztratil vědomí. V tom okamžiku pustil volant a auto se nekontrolovaně řítilo mimo silnici. Asi po padesáti metrech najeli na patník, auto nabralo rotaci a vzneslo se do vzduchu. Clair i Jim byli vymrštěni ven a dopadli nedaleko na vozovku. Přibližně po dvaceti minutách se Clair probrala. Nemohla se hýbat. Jen tak tam ležela a ani neviděla na Jima. Volala ho, ale neodpovídal. Necítila vůbec nic. Pak uslyšela přijíždět auto. Prudce zabrzdilo, někdo z něj vyskočil: “Ježíšikriste, to je strašný!” Vtom si všiml, že Clair má otevřené oči: “Slečno, co je vám. Můžete se hýbat? Slečno, co vás bolí ….”