Začíná krásný letní den. Na azuru letní oblohy ani skvrnka oblak, takže slunce může nerušeně roztahovat svou náruč po celý její ploše, objímat a hřát všechny pozemský tvory a tvorečky. Jedni se v ní blaženě rozvalují a nechají se jí hladit, druzí v ní nasají sílu, aby pak skotačili kolem vašich nohou, poletovali nad vaší hlavou a nebo, jako ta bzučící havěť, pili krev.
Léto je vcelku fajn. Času je na všechno daleko víc, takže zatímco si rovnám poslední došlou dodávku ve výdeji, mohu svou mysl nechat putovat beze strachu, že někdo v brzké době naruší nekonečný řetězec mých myšlenek. Snad i proto jsou v těchto dnech daleko troufalejší, dotýkající se hlubších témat a s bravurou je řešící, že by jistě záviděli a staří filozofové.
No, bohužel jsou také daleko prchlivější, jako ostatně všechno v tento čas.Á, pan doktor Mánek. Dnes si jde koupit svačinu sám. I já asi za chvíli vyrazím do toho u většiny z nás oblíbeného obchůdku naproti našeho střediska. Mladičká prodavačka se velmi snaží a za tohoto teplého počasí vychází našim pohledům opravdu vstříc. Mánek je nějak ospalý a taky mi chybí na jeho tváři náš spiklenecký úsměv, kterým se častujeme za podzimních chřipkových epidemií. Jeho or
dinace teď v červenci zeje prázdnotou, podobně jako má lékárna. Člověk si sice odpočine od protivných pacientů, kteří se těší do teplé postele, zatímco vám otékají nohy a bolí obličej od milých úsměvů a lítostivých výrazů, ale pro naše úvěry je to trochu nešťastné období. Je to vlastně paradox, nás farmaceuty a lékaře, živí náš nepřítel. Máme štěstí, že nám vymítačům, s nadhledem neporazitelného, občas někde ustoupí, aby nás překvapil na novém místě. A tak tyto úspěchy a jeho nové mutace opravňují naší nezbytnost, ale bohužel i pověst o poslání našeho povolání, z čehož pak někteří jedinci usuzují, že by to mělo být zadarmo. Diví se v ordinaci, lékárně a pojišťovně, aniž tuší kolik námahy, nervů a peněz nás stojí než se proplazíme školou, odtrpíme atestaci a zařídíme vlastní svatostánek. Z něho pak zase odrážíme ofenzívu hladového berňáku, nových a nových číselníků, neplatících pojišťoven, prosté lidské závisti na jedné straně a chamtivosti lékárenských gangů na straně druhé. Zkrátka mě štvou kyselý ksichty pacienta, když doplácí pár korun za lék, který mu opravdu pomůže, aniž tuší kolik to obnáší práce a prachů, třeba za laboratorní myši, než se k němu dokutálí jeho spasitel tabletka.Nějak jsem se nechal unést a málem jsem spustil alarm nervózně podupávající nohou. Už se mi to párkrát povedlo. Je to nepříjemný. Člověk po tom přejede podrážkou, začne to zvonit ve vedlejší místnosti a vytáčet bezpečnostní službu. Pak rychle musíte běžet k tomu zvonku, namačkat kód a volat na stanici, abyste zadrželi výjezd koman
da, které vám spěchá na pomoc. Takový jejich planý výlet totiž něco stojí.Paní Agáta, která sem často chodí své matce pro léky, s podivem hledí na škleb v mé tváři. Vůbec jsem si jí nevšiml, je to trochu trapný. Zrovna jsem se vrátil ke své úvaze o náročnosti přípravy léčiv. Přemítal jsem o nové naději farmacie, také naštěstí, vzhledem k mému povolání, zatím určitě ne v brzké době úspěšnou, vše léčící homeopatii. Tam je to opravdová dřina, než člověk vytřepe do vody či laktózy z těch několika málo molekul
spásnou informaci, která pak stimuluje váš organismus v boji proti chorobě. Vlastně teď už se ani nedivím, že tito obchodníci s lidskou vírou si dokáží náležitě ocenit svých pár pilulek čisté laktózy.Paní Agáta mi přinesla zbylá načatá i nenačatá balení léků po své předevčírem zemřelé matce. Můj úsměv se stal tímto ještě trapnějším. Vyslovím jí upřímnou soustrast a v dobrém zavzpomínáme na nebožku, milou starou paní, se kterou jsem se měl čest seznámit bohužel až na sklonku jejího života. Ze slov paní Agá
ty jsem vycítil, že s odchodem své matky se vyrovnala dávno ještě za průběhu těžké nemoci a že smrt bere jako vysvobození pro ní. Stará paní trpěla velkými bolestmi a četnými infekcemi provázejícími její pravděpodobně nádorové onemocnění. Aspoň tak lze soudit z donesených léků a slov paní Agáty.Po jejím odchodu přemýšlím, co s těmi nenačatými baleními, kterým ještě neprošla záruka. Člověku je až líto vyhodit ty poklady farmaceutického průmyslu, když by mohli někomu pomoci. Směji se, vždyť třeba mně by se hodily jako taková malá náplast na můj bolavý letní obrat. A co teprve pan F., co ten by dal za několik takových krabiček, které teď držím v ruce.
Je to zvláštní, že některé bleskurychlé vzpomínky na někoho, předcházejí jeho blízkou přítomnost ve vašem prostředí. Pan F. vypadá dnes velmi špatně. Tento muž snad prý kdysi utrpěl nějaký pracovní úraz a našemu zdravotnictví se z něho podařilo udělat lidskou trosku závislou na opiátech. Pan F. na mě v jistém smyslu působí roztomilým dojmem, když už ve dveřích s ú
směvem přes celou tvář mává dalším receptem na silná analgetika. Je šťastný, jakoby držel letenku na nový život. Lámal jsem si několikrát hlavu, jak je možné, že se stále najdou lékaři, kteří věří jeho pohádkám o bolavé noze. Třeba nevěří, ale v podstatě ho litují a berou jakousi odpovědnost za to, kde pan F. nyní je. Asi lepší než, aby si píchal nějaký sajrajt z ulice. Takhle má čistý testovaný preparáty a zdarma, takže nemusí ani ohrožovat své ctihodné spoluobčany při honbě za prostředky na drogu. Ze začátku, když už jsem viděl o co jde, jsem mu třeba tvrdil, že jím požadovaný lék nemám, aby to zkusil v jiný lékárně. Ale pak jsem dospěl k oné teorii nejmenšího zla a jeho recepty začal přijímat, neboť můj bojkot byl vlastně k ničemu pro obě strany. Pan F. svůj recept vždy udal a já přišel o kšeft.Pan F. je v této chvíli úplně jiný než kdy jindy. Nervózní ruce jakoby šacovaly jeho oděv, dost teplý na to jaké panuje počasí, a tento jejich podivný třes občas přeruší pohyb utírající kapičky potu na jeho čele. Neustále pokašlává a popotahuje. Prý asi ztratil svůj recept. Je čím dál neklidnější. Jeho lékař údajně odletěl včera někam k moři. Fňuká jako malý chlapec a škemrá, ať mu vydám jeho oblíbené injekce, že mi pak recept dodatečně dodá. Je mi ho líto. Snažím s
e mu vysvětlit, že to není tak jednoduché, že bych z toho mohl mít pěkný malér, ať zkusí oběhnout nějaké lékaře. Jeho oči se mění v oči štvané zvěře, v jeho třesoucích se rukách se objevila nějaká replika staré zbraně, člověk se až někdy diví, co lidé všechno nosí po kapsách. Pan F. mi zběsile šermuje pistolí před očima. Snažím se ho marně uklidnit, že se nějak dohodneme. Přece se nenechám zastřelit. Nevím proč, ale napadá mě spásná myšlenka. Na očích mi utkví léky přinesené paní Agátou. Jelikož pana F. tak trochu znám, nemám chuť dělat tomuto chudákovi další potíže. Dám mu těch několik balení, mě na to nikdo nepřijde, jemu se časem vrátí doktor a já jakoby na všechno zapomenu. Snažím se být klidný, když šahám po oněch krabičkách. No, jenže jak už se to někdy stává, když člověk moc chce, zavrávorám a nohou spustím ten proklatý alarm. Zvonek pana F. vylekal .....
..... “Myslel jsem, že jste mě zastřelil,” udivilo mě, že ho zase vidím. “Ano, zastřelil,” suše odpověděl pan F., teď už klidný a trochu pobledlý. “Víte, nečekal bych vás tady.” Zjišťuji, že přítomnost mého vraha ve mně nevyvolává žádný emoce. “Milý pane lékárníku, po tom výstřelu jsem popadl jednu ampuli z krabičky, kterou jste mi chtěl podat, protože
můj stav i následné okolnosti to vyžadovali. Chtěl jsem být odtamtud co nejrychleji pryč. To, že skončím až tady, jsem nečekal. Ani nevím vlastně proč, potom co jsem si píchnul, přečetl jsem si nápis na tý ampulce. Asi jsem nějak podvědomě vytušil, že je jiný než na obalu. Abyste věděl, před pár lety jsem se osypal po penicilínu, ani jsem netušil, jaký to může mít podruhé spád. Ta vaše bezpečnostní služba si zřejmě myslela, že jde o planý poplach. No a tak jsem tady taky. A stejně mi nejde na rozum, jak se do tý krabice ta zatracená ampule vetřela.” “Já možná tuším.”(yes)