Náhoda tomu chtěla, aby došlo k tomuto překvapivému setkání s tak slavným mužem z Vatikánu. Tehdy jsem se vracel společně se zástupci Dandies^Ň fakultním speciálem z Karolina, kde jsme převzali několik cen vypsaných k 650. výročí založení Karlovy Univerzity. Vojenské letiště u Hradce Králové nás pro náhlé vypovězení smlouvy s naší fakultou nemohlo přijmout, a tak jsme uspěli teprve v Římě. Je až s podivem, kam všude doléhá sláva některých našich známějších studentů. A proto děkuji Dandies^Ň, že mě představili svému dlouholetému kamarádovi, a tak mi umožnili uskutečnit bezprostřední rozhovor s  tímto velectěným pánem. Interview se uskutečnilo přímo na letištní ploše, kam náš zpovídaný muž právě dorazil. Jako obvykle přijel v proskleném opancéřovaném automobilu. Nevypadal příliš nadšeně, což podpořilo mou teorii o tom, že v tomto pekelném stroji nepobývá dvakrát nejraději. Abych tuto svou domněnku potvrdil nebo vyvrátil, ihned můj první dotaz byl na toto téma.

Nepřipadáte si ve svém Papamobilu jako, s prominutím, cvičená opice?

Máte pravdu, štvalo mě už dříve, že mě vláčeli po všelikých ceremoniích, ale to bylo ještě fajn. Auta bývala otevřená a svěží vánek mne příjemně chladil ve tváři. Dneska se peču v neforemné skleněné piksle a ženské přes to tlusté sklo jsou tak pokřivený, že se na to nedá ani dívat. Proto jsem se rozhodl s takovýmto životem skoncovat. Ne, nepomýšlím na sebevraždu, i když i to by bylo jistým řešením. Myslím však, že až tím posledním. Zatím se snažím simulovat různé choroby od kinetózy až po parkinsonismus. Největší úspěchy jsem slavil se svými průstřely. Ani ty mě ale nezbavily těchto výletů. Asi to zkusím s modlitbami. Starý říká, že to pomáhá. Tak uvidíme.

Jste tedy spíše domácí typ. Zřejmě Vám více vyhovují akce typu Urbi et Orbi.

Asi Vás zklamu, ani toto není moje parketa. Nesnáším totiž výšky a při tom vyklánění se z okna táhne z venku nepříjemný a silný průvan, kvůli kterému neslyším vlastního slova. Kolikrát ani nevím, co mi vlastně napsali, abych přečetl.

Vaše povolání je opravdu náročné. Je i náležitě peněžitě ohodnoceno?

Na finanční stránku věci si nemůžu stěžovat. Pravda, jsou na světě i výnosnější povolání, ale stejně to asi ani všechno v důchodu nestihnu rozfofrovat. Doufám, že se ho vůbec dožiju, neboť o tom rozhoduje vyšší moc. Konkrétní částku Vám teď neřeknu, ale Chrám sv. Víta bych si mohl pronajmout na dva měsíce jen za diety. Kdybyste potřebovali, tak mám u sebe pár drobáků.

Ne díky, my si vyděláváme dostatek. A poctivě.

Hmmm.

Jak nakládáte se svým skromným volným časem?

Přísný režim mi ho opravdu příliš nedopřává. Proto si k němu občas musím pomoci malými lstmi. Je skutečně velmi obtížné dostat se z tak přísně střeženého objektu, jako je naše sídlo. Ale pro ten chvilkový pocit svobody, ty nervy drásající okamžiky, to stojí za to. Člověk si v takových okamžicích uvědomí, jak ten život utíká. Už si nemohu pro svou fyzickou kondici dovolit takové důmyslné únikové cesty, jako jsou okapová roura, starý krb či elegantní zběhnutí, při kterém jsem býval zavěšen na podvozku automobilu odvážejícího špinavé spodní prádlo. Venku na mne čekával můj věrný přítel Oskar a vlastně čeká dodnes, i když už jen v podobě jeho stejnojmenného psa, se kterým vzpomínáme na zlaté časy našeho mládí.

A kde končívala Vaše tajná setkání?

Oskar byl, stejně jako já, vášnivý hráč pokru. Častokrát jsme oškubali naše přátele v jeho tajné herně, která, kromě stolu pro karban a několika židlí, čítala dva automaty. Jeden výherní a druhý na kondomy. A jak naši přátelé přestávali být našimi přáteli, začali jsme hráčskou posedlost ukájet v monackých kasinech. Snad s Božím požehnáním se nám podařilo v převleku za polské zbohatlíky šáhnout majitelům kasin hluboko do kapes. Oskar nebyl žádný krasavec, a tak si poprvé v životě mohl získat náklonnost opačného pohlaví. No a já jsem si pro změnu koupil golfové hřiště, kam se pak po nějaký čas upíraly mé další dezerce.

Prý jste se také v mládí rád toulal po horách?

Už jsem Vám říkal, že nesnáším výšky.

Ale my všichni známe tu veselou příhodu z  horské chaty, která obletěla téměř celý svět.

Vůbec nevím, o čem mluvíte. A Čert ví, že jsem nikdy na žádné chatě nebyl.

Možná, že od té doby už uplynul nějaký čas...

Vím, kam míříte. Paměť mi zatím slouží, ale přesto by mě ta historka zajímala.

Traduje se, že jste jednoho dne zakončil náročný výstup po horských hřebenech ve vzpomínané boudě a Vás tam, tehdy ještě jako arcibiskupa, vůbec nikdo nepoznal. Hostinský tenkrát pronesl onu legendární větu: “Jestli ty jsi arcibiskup, tak já jsem papež.”

No a...

To je celý.

Snad tedy abych věci uvedl na pravou míru. Arcibiskupa jsem nikdy nedělal, po skalách nelezu, a i kdyby mě tam někdo s kdovíčí pomocí dostal, určitě bych neměl svůj slabý žaludek na řeči s tamní chátrou.

Povězte nám něco o Vašich studiích a prvních láskách.

Má studia trvala jen krátce, stejně jako většina mých známostí. No, není v mém zájmu se šířeji o tom zmiňovat, mohl bych s tím mít u svého zaměstnavatele problémy. Tak snad raději zpátky ke studiu. Vlastně se mi podařilo ukončit základní vzdělání už ve dvaceti třech letech, a tak jsem mohl ihned v den mého posledního vysvědčení nastoupit vojenskou základní službu. Ani zde jsem nezahálel a dále se vzdělával. Řidičský průkaz na český obrněný transportér OT 666 jsem získal jako jeden z prvních. A díky tomu jsem se ještě stihl zúčastnit velkých manévrů Varšavské smlouvy na území bývalého Československa na konci léta 1968.

Dnes bývá u populárních lidí moderní mít svého vlastního dvojníka, který je připraven pro rizikovější situace. Je tomu tak i ve Vašem případě?

Samozřejmě, že ano. Ale divil bych se, kdyby mě měl na některých nepříliš bezpečných cestách nahrazovat zrovna on. Jan Pavel II. je zde ve Vatikánu velmi oblíben a málokdo by mu dovolil riskovat svůj život.

Ta podoba mne dokonale zmátla. Kdo tedy ve skutečnosti jste?

Jmenuji se Peter Pawlacski a rozhodně se Vám nedivím. Lidé si nás velmi často pletou, právě snad i proto si mě najali na tuto práci. Není to žádný med být třetím dvojníkem papeže.

Dovolte mi prosím ještě jednu závěrečnou otázku, na jejíž zodpovězení se těší asi většina našich čtenářů. Myslíte si, že Bůh existuje?

Těžko říct, ale starý mi stále tvrdí, že jo.

Děkuji za rozhovor.

Nemáte zač. Teď už musím “rychle” běžet. Přiletěl totiž dvojník Jásira Arafata, kvůli kterému mě sem dnes vytáhli. To zas budu mít poslintaný celý ruce.

 (sobrik)

ZPĚT K OBSAHU