Nevím, jak se Vás tenkrát dotkla zpráva, která nám byla den co den předhazována, že náš dlouholetý kamarád ze Spolku, Lukáš Kutikola, se fláká na jednotce intenzivní péče zdejší fakultní nemocnice a tahá tak ze státní kasy další všude jinde potřebnější peníze na prodloužení svého zhýralého života. Mě osobně tento fakt vybičoval k nezvyklé aktivitě, takže jsem se dobrovolně přihlásil jako zdravotní sestra na oddělení patologie v suterénu téhož pavilonu. Neměl jsem to tedy k němu daleko, však on k nám také ne. Protože na našem oddělení nebylo tolik práce jako v porodnici, mohl jsem se mu plně věnovat a urychlit tak jeho přesun na naše příjemně mrazivé pracoviště. Když jsem se zrovna nedloubal v nose, klientovi, případně klientovi v nose, trávil jsem veškerou pracovní dobu u Kutikolova lůžka. On o mně netušil, jeho exotická nemoc, kterou obdržel hned při své druhé zahraniční cestě do Afriky, jež se uskutečnila na pozvání Spolku somálských studentů farmacie, ho totiž připravila o zrak. Holt něco za něco. Stal se mužem, ale další číslo svého druhého nejoblíbenějšího časopisu Playboy si už neprohlídnul. Šáhnout si na mne také nemohl, jednu ruku mu ukousl tygr, když byl před dvěma lety na sympóziu IPSF v Bangladéši, a ve druhé měl zapíchlou kapačku, pokud jsem mu ji zrovna nevytrhnul. Jediné dva požitky, které mu zbývaly, byly vůně mého parfému Gabriella Sabatini a něžné dotyky francouzského klíče po povrchu celého těla, nejčastěji však hlavy, kterými jsem si ověřoval závěry své diplomové práce na téma Vliv empatického přístupu lékaře na urychlení vývoje zdravotního stavu pacienta.
Možná nezasvěcenému přijde tolik péče o Kutikolu až přehnanou, stejně tak můj slušivý převlek, ačkoli k dívčím šatičkám jsem tíhnul již od svého ranného dětství. Kdepak měl jsem se co ohánět, abych stihl svůj záměr stát se z řadového člena funkcionářem, neboť čas voleb se překotně blíží. A tak jsem se i ostatním neplnoprávným bezfunkčním Spolkařům zjevoval oděn coby kouzelná babička, přesvědčujíce je, že v příštím volebním klání by měl uspět jeden z nich, tedy mé druhé chlapecké já. Své přednosti jsem dokládal vytahováním nemalých obnosů z čarovné proutěné nůše. Naštěstí nějaký ten peníz lze ušetřit na členstvu samčího pohlaví, poněvadž těm stačí daleko méně. Jim jsem se při svých agitacích ukazoval v postranních zákoutích naší fakulty jen spoře oděn a jako kouzelné povětrné děvče na ně pomrkával a uchvacoval je hlubokými výstřihy na všech koutech těla. Nelitoval jsem ani nemalých investic, ani své ztracené počestnosti. Věděl jsem, že se mi s mým vyšším postavením vše mnohonásobně vrátí. Konečně se nebudu muset po večerech s nikým hádat v přecpané místnůstce před starou rozostřenou televizí o tom, který program nabízí smysluplnější zábavu. Rozvalím se na pohovce ve své, i mým přičiněním liduprázdné, pracovně a spustím si erární kino s dolby surround systémem. Nenadchne-li mne předložená televizní nabídka, použiji spolkového videopřehrávače k převinutí mých oblíbených videokazet se všemi díly Receptáře. Nasytím-li se i jimi, odvalím se ke spoustě výpočetní techniky promyšleně vyplňující prostory mé úřadovny a budu si prohlížet lechtivé obrázky, které jsem si přes den ve volných chvílích zdigitalizoval z anatomických časopisů na novém scaneru. Pojme-li mne i potom nuda, vložím ji do nového čísla spolkařského časopisu anebo mě inspiruje k tištění pozvánek na některé z tiskáren na nějakou uzívanou buřt-párty. Pro své funkční vytížení se jen s těží budu moci zúčastňovat přednášek, a tak nějaký ten čas ztratím jejich kopírováním od nižších Spolkových šarží na kopírce spíše mé klubovny. Nad ránem si na globu vyhlédnu nějaký mnou ještě nenavštívený koutek světa a ulehnu s myšlenkami na brzkou realizaci této cesty a hlavně na to, jak řadovým členům budou padat čelisti, až jim budu vyprávět svá nová dobrodružství ze vzdálených, jim těžko přístupných krajů, nad mnou darovanými několika buřtíky a půllitříky piva.
Má péče o Lukáše Kutikolu nakonec přinesla pozitivní výsledky. Už týden sám nedýchal, občas jsem mu vypínal mimotělní oběh, aby si kluk zvykal. Svou přítomností jsem konal jen dobrý skutek, připravoval jsem jej totiž na posmrtný život, kde bude jen s Ním. Proto každý den vedly mé první kroky do Kutikolova pokoje. Stejně tak tomu bylo i tenkrát. Hned u dveří mi přišlo podezřelé, že bezvládný lazar na posteli má kapačky v obou rukou, což by u jednorukého Kutikoly nebylo dost možné. Přesto jsem mu ze zvyku vyndal hadičky ze žil. Zarazilo mne, že pacient na mně třeští obě oči a je při vědomí. Konečně mi to došlo! Mé poslání se nyní završí na mém mateřském oddělení, kde se příliš netopí. Spíše naopak. Dal jsem se tedy celý rozšťastněný na úprk směrem k patologii. V prvním patře jsem se zhrozil. Jakto, že je Kutikola v pánu již dnes. Plánoval jsem jeho odchod až na pondělí, kdy budou zahájeny tradiční Spolkové volby. A dnes je teprve středa. Zbývá jediné vysvětlení, někdo mne předběhl. Dal jsem se znovu do klusu a to mnohem usilovněji. Prorazil jsem lítačky od pitevny, proběhl mrazákem a zase zpět a vtom jsem to uviděl. Spolková viceprezidentka Tomka Šimanová se vzpínala nad nebohým torzem Lukáše Kutikoly a snažila se mu do otevřeného hrudníku zarazit dřevěný kůl na vyhánění ďábla. Okolo na pitevním stole plály černé svíce a vznášela se vůně kadidla. Ukradla mi můj životní sen. Po tvrdém boji na skalpely jsem je proto nakonec rozčtvrtil oba. Pánbu mi to odpusť.
Po tomto nešťastném incidentu byl Spolek na farmaceutické fakultě v Hradci konečně prohlášen za ilegální a všichni jeho přeživší funkcionáři byli vyloučeni ze studia. Já sám jsem po propuštění z vazby úspěšně složil přijímací zkoušky na farmacii v Brně a stal jsem se prvním prezidentem mnou založeného Společenství studentů tamní farmacie.
(okay, yes)